Už v roce 2014 vyšlo první vydání Učebnice fotbalu pro trenéry dětí (4-13 let). Z mého pohledu se jedná o velmi srozumitelný a strukturovaný návod pro trénink nejmenších fotbalistů. Nesouhlasím se vším, ale kdyby se aspoň šedesát procent z popsaného dělo, byl by český mládežnický fotbal úplně jinde.
Fotbalová asociace ČR má k dispozici materiál pro všechny trenéry malých dětí, povětšinou nadšence bez nároku na honorář. K tomu tito trenéři prochází licencováním (alespoň licence FAČR C). Tolik pozitiva.
Klíčová otázka totiž zní: Jak je možné, že na fotbalových trávnících vidíme něco zcela jiného?
Podpora dětí, aby byly odvážné? Chyba jako příležitost k učení? Maximální využití času? Maximální herní praxe? Nácvik v souvislostech? Zapomeňte. Čest výjimkám, které tvoří povětšinou ligové týmy. Bohužel.
Z mého pohledu nejen ničíme fotbalové talenty. Horší je, že neprospíváme dětem jako lidem. I fotbalové tréninky totiž patří k výchově. A jako rodič hodně váhám, zda je prostředí (ne všech) fotbalových klubů to, kde mají vyrůstat mé děti.
Proč píšu tenhle příspěvek? Protože jsem učitel a ředitel. Vidím, jak těžké je prosazovat změny v rámci školství. Někdy máme ve vzdělávání pocit, že jsme v tomto jedineční. Nejsme, stačí se podívat na oblast sportu. A našli bychom i další podobné příklady.
Ty výzvy jsou podobné:
- Definovat směr. (To ještě docela umíme).
- Přesvědčit klíčovou masu o správnosti tohoto směru. (Tady už to drhne.)
- Podpořit lidi v praxi, aby věděli co a jak. (Reálná kontinuální podpora úplně chybí.)
- Kontrolovat kvalitu. (Těžké, když nemáme ani kvantitu.)
- Pořád dokola komunikovat, vysvětlovat. (Kdo to reálně dělá?)
Tak co s tím uděláme?
Původně vyšlo na marekadler.cz